Tento příspěvek byl napsán někdy v roce 2011 nebo 2012.
Autoři NOTe
Arizona je skutečně baseballovým rájem. Je to tak trochu, jak jsem si vždycky představoval Spojené státy – baseball za rohem, ať se vydáte kamkoli. Rozhodně to platí pro Phoenix a Yumu, dvě města, ve kterých jsem měl to štěstí být dostatečně dlouho, abych to mohl zažít. Pomáhá také znát ty správné lidi.
Začíná to mým dlouholetým přítelem a mentorem Larrym Smithem. Již několik let po sobě jsem se ujistil, že ho v tomto ročním období navštívím, abych se posadil a nechal se jím provést pohádkovým světem, ve kterém udělal kariéru. Samozřejmě, že baseball je tady byznys, ale je s ním spousta zábavy. Úžasnými věcmi, které mi umožnil zažít, bych nejspíš mohl naplnit celou knihu. Začíná to tím, že jsem měl možnost každý den trénovat na baseballovém hřišti, a pokračuje to až k poflakování se v jarním tréninkovém komplexu Oakland A’s
S Larrym samozřejmě neprojdete branou – zaparkujete na parkovišti pro hráče a jdete rovnou do klubovny první ligy, kde den začíná povídáním s trenéry. Procházka po hřišti, zatímco se hráči rozcvičují, není nic hrozného. Po několika představeních několika hráčů, například Riche Hardena (to bylo před několika lety), ke mně přijde jeden z nadhazovačů, Marcus McBeth, aby mi ukázal, jak hází svůj change up. Larry ho o to předtím požádal. Během toho zdvořile posílá pryč lovce autogramů.
Jednou mě a mého bratra dokonce vzal před zápasem na stadion, kde se konal jarní trénink, a chvíli jsme tam poseděli, dokud nám nepřišel potřást rukou Rickey Henderson. Omluvil se, že nepřišel dřív. Rickey Henderson!!!
To jsou jen některé z věcí, které se dějí den co den, když máte možnost strávit čas s Larrym Smithem ve Phoenixu. Myslím, že chápete, proč se sem každoročně rád vracím.
Minulý rok jsem hrál na Arizona Western College v Yumě. Yuma není Phoenix, ale baseballu je tam pořád víc než dost. Benji Molina je absolventem AWC a Sergio Romo také – oba jsem loni potkal. V květnu jsem měl také možnost nadhazovat proti Josému Cansecovi a jeho bratrovi, ale to by vydalo na celý blogový příspěvek.
Vím, že je to dlouhý úvod, doufám, že vás jeho čtení ještě neomrzelo, ale chci vám přiblížit, o co tu jde. Každopádně, protože je tu tolik baseballu a protože v Yumě se hraje Arizonská zimní liga, které se letos v únoru zúčastním, rozhodl jsem se sem vrátit. Jeden z asistentů trenéra z loňského AWC, James „Kuz“ Kuzniak, baseballový fanatik jako já, je další dobrý člověk, kterého je dobré znát, pokud chcete dostat šanci hrát co nejvíc. Byl to on, kdo nám navrhl, abychom se šli podívat, jestli je Canseco na stadionu, a byl to také on, kdo mě pozval, abych si šel zahrát s jeho týmem do Mexika.
Mexiko? Co? Počkat, je to vůbec bezpečné? Jak si můžu jen tak přijít hrát? Vždyť je to údajně profesionální baseball… „Neboj se, hlavně s nikým nemluv a měj u sebe pořád pas, kdybychom museli utíkat…“ Dobře… Zní to dost bezpečně, jdeme na to!
A tak jsme v krásném (jak jinak v Arizoně) nedělním ránu vyrazili vyzvednout pár hráčů. Zastavili jsme u docela pěkného domu, kde jsme museli vystoupit z auta. Seznámil jsem se s jedním milým pánem, který mi dal tričko (náš dres) a Kuzovi nějaké peníze, aby nám všem koupil snídani. Později jsem se dozvěděl, že je to majitel týmu. Všichni jsme přesedli do dodávky, ve které jsme přejeli hranice, kde jsme se setkali s dalšími hráči. Když už bylo v dodávce pět hráčů, zastavili jsme na kraji silnice, hned vedle místa, kde se v náklaďácích poflakovala spousta Mexičanů a grilovala maso. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že je to místo, kde se dá koupit jídlo a najíst se. Mýlil jsem se a právě tam jsme posnídali.
O něco později jsme dorazili na baseballové hřiště. Viděl jsem zákopy, zázemí a plot hřiště, ale nic jiného, co by připomínalo baseballové hřiště. Žádná tráva, žádné mety, žádná domácí deska, žádný soupeř, jen spousta písku. Teď jsem pochopil, k čemu slouží mety na odhoz v zadní části dodávky. Někteří hráči si povídali, někteří dělali kšefty s prodejem kopaček a kalhot a pár se jich začalo rozcvičovat. Netrvalo dlouho a v naší „předzápasové přípravě“ nám přišel rozhodčí oznámit, že za pět minut začínáme. Manažer nás svolal, aby nám přečetl sestavu a dal nám pár pokynů – samozřejmě ve španělštině. Teď už vím, jak se musí cítit japonští hráči v cizí zemi – velmi uvolněně, protože když nerozumíte ani slovo, nemáte se čeho bát!
V průběhu hry se mě s pomocí překladatele zeptali, jestli jsem nadhazovač, což jsem potvrdil. Kuz, náš startér, po většinu dne křižoval. Po šesté směně, za stavu 4:3, mi řekli, že pokud se někdo dostane na metu, jdu do hry. Kuz dostal prvního pálkaře do fly outu. Poté se jeden muž dostal na metu, ale zůstal ve hře. Dostal druhý out, než se na metu dostal další muž. Teď jsem byl na řadě já. Když jsem měl v poslední směně (sedmisměnový zápas) náskok jednoho bodu a dva pálkaře, měl jsem jen dvě možnosti. Dostat dalšího hráče, zachránit hru a stát se hrdinou, nebo být vyhnán z Mexika jen s pasem v zadní kapse.
Během rozcvičky jsem musel několik prvních nadhozů strávit hledáním dobrého místa na gumě. Kopec nebyl zrovna v dobrém stavu. Můj fastball byl dobrý, házel jsem striky a měl jsem na něm trochu zipu. Slider už tak dobrý nebyl a rozhodl jsem se neházet ani changeup. Koneckonců můj herní plán byl jednoduchý. Hodit tři fastbally tak tvrdě, jak jen to půjde, a vyřadit kluka. Ani si nedělat starosti s tím, že bych čelil dalšímu pálkaři, to jsem v této situaci nechtěl ani náhodou. První nadhoz byl strike jedna, přímo na Broadwayi. Druhý strike byl nepříjemný pohyblivý dvoumetový nadhoz na vnějším rohu pro swingující strike 2. 0-2, už to skoro je – hodíme to ještě tvrději! Míč vysoko, ne to, co jsem chtěl, ale v této situaci to nebyl špatný nadhoz. Dobře, hodíme to znovu tvrdě, ale na strike. Vysoký míč, 2-2. Ach jo, teď ho neztraťte, nechci být vyhnán ze hřiště! V podstatě jsem zavřel oči a hodil další nadhoz znovu tak tvrdě, jak jen to šlo. Když jsem otevřel oči, míček už byl v rukavici a kluk právě dokončil švih – třetí strike. Zápas skončil a já měl v kapse hned vedle pasu svůj první save v Mexiku.
Když jsme vyhráli druhou hru se stejným skóre, přišel k nám sympatický starší muž a podal každému peníze. Dostal jsem 40 dolarů a jak si umíte představit, byl jsem docela šťastný. Celou cestu autem domů si však zbytek hráčů stěžoval, jak jsou málo placení. Život profesionálního hráče…
No, moji milí čtenáři, musím platit účty, aby bylo z čeho brát. To znamená, že se musím zvednout z gauče a začít se připravovat na další zápas v Mexiku tuto neděli! Díky za zastavení, a pokud se vám po neděli neozvu, víte, co se stalo…
