V aktuálním čísle týdeníku DIE ZEIT vyšel zajímavý článek o světových tenistech – o osamělosti, izolaci a vyhoření. Pojednává o tom, jak jsou supertalenti ve věku 16 let vytrženi ze svého prostředí a umístěni do profesionálního prostředí. Rozhodujícím faktorem je, že zde není prostor ani čas na přátele.
Za obzvlášť výmluvnou považuji následující větu autorky Andrey Petkovicové, bývalé profesionální tenistky: „Fanatik chce vaši duši, několik částí těla (buď rameno, nebo koleno) a váš soukromý život, ale nemá v úmyslu vám za to dát nic jiného než pár pytlů peněz. „*.
Poradci, lékaři, agenti a trenéři rozhodnou, že čas talentu je příliš drahý a tělo příliš křehké. Jsou to lidé, které nezajímají lidé, ale jejich výkon. Hodnotí sportovce na základě umístění na turnajích – ano, pořád jsem v tenise 😉 A taky se snaží, aby se sportovci zlepšovali. Právě od nich dostává sportovec své sebehodnocení související s výkonem.
Duše, duch, a tedy i duševní zdraví, které je pro dlouhodobou výkonnost klíčové, jsou odsunuty do pozadí. Zatímco kamarádi jsou zaneprázdněni a podporují je maturitou, sebepoznáním při cestách do zahraničí nebo výběrem studijního oboru, špičkový výkonný člověk je obklopen krvežíznivci, kteří se chtějí prosadit ve své sportovní kariéře. Šestnáctiletý mladík je však závislý na setkávání s přáteli bez ohledu na své sportovní výkony, aby si zachoval zdravý rozum – to má za následek jeho sociálně zprostředkované sebehodnocení. Kdo jsem, a pokud ano, tak kolik?
Pokud se tedy 16-18letý mladík rozhodne pro kariéru baseballového pólisty, obětuje socializaci s podobně smýšlejícími lidmi ve prospěch bezohledného zisku, zatímco sportovec, který má před sebou vysokou školu, bude až do 18 let navštěvovat běžnou školu – s kamarády. Doufejme, že tento sportovec pak bude pokračovat ve studiu na vysoké škole v USA. Opět spousta stejně smýšlejících lidí, kteří jsou sotva starší než náš hráč.
Kombinace soutěžního sportu a studia jim umožňuje pracovat na vlastních mechanismech zvládání nepřízně osudu v dialogu s ostatními. Pokud by pak po vysoké škole měla následovat profesionální kariéra, je sportovec ve věku kolem 22 let vybaven podstatně větším množstvím nástrojů po stránce emocionální, mentální i sportovní, aby se stal pánem své nové situace. Pokud profesionální kariéra po vysoké škole nenásleduje, pravděpodobně jste se v 16 až 18 letech rozhodli špatně.
Místo pochybností o sobě samém a potíží se zapojením do běžného života po 3-4 neuspokojivých letech v profesionálním baseballu můžete mít za sebou vysokoškolskou baseballovou kariéru a v kapse bakalářský titul – to také není špatné – ani pro vaše výkonnostně zprostředkované, ani pro sociálně zprostředkované sebevědomí.
*DIE ZEIT č. 29
**Název knihy Richard David Precht
